Z mravních zásad súry Komnaty

Šejch Ahmad Rajab, 13.5.1438/10.2.2017, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláhovým a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

V súře Komnaty můžeme najít řadu velice důležitých a užitečných mravních zásad. Celý Korán je důležitý a užitečný, ale tato súra toho obsáhla mnoho i přes svůj nízký počet veršů. Jde o mravní zásady, které vytvářejí osobnost muslima a učí ho, jak jednat s ostatními lidmi. Alláh tuto súru začal slovy (ve významu): „Vy, kteří jste uvěřili, neobcházejte Alláha a Posla Jeho a buďte bohabojní! Alláh je věru Slyšící a Vědoucí!“ (49:1).

Je nezbytné, služebníku Alláhův, abys věděl, že Alláhova promluva k tobě, která začíná slovy „Vy, kteří jste uvěřili“ pro tebe znamená – jak řekl Abdulláh ibn Mas’úd (radialláhu ’anhu) – „buď dobro, které je přikazováno, nebo zlo, které je ti zakazováno, tak pozorně naslouchej!“ Verš lze vyložit takto: Vy, kteří jste uvěřili, nedávejte Alláhu ani Jeho poslu žádné návrhy, a to jak ve věcech vašeho osobního života, tak i ve věcech veřejných; a nesuďte o žádné věci nic dříve, než uslyšíte skrze Posla, co o ní řekne Alláh; a nerozhodujte v žádné věci, aniž byste se v ní opřeli o to, co řekl Alláh a Jeho posel. Qatáda řekl: „Bylo nám zmíněno, že nějací lidé říkávali: „Kdyby jen bylo sesláno to a to…; kdyby bylo povoleno to a to…“, a Alláhu Vznešenému se to nelíbilo.“ Mudžáhid řekl (tzn. ve výkladu verše): „Nerozhodujte o žádné věci bez Alláhova posla, dokud o ní Alláh Vznešený skrze Svého posla nerozhodne!“ Ibn ’Abbás (radialláhu ’anhumá): „Neříkejte o žádné věci nic, co není v souladu s Písmem a sunnou.“ Jakoby nám Alláh říkal, že povinností věřících je se zastavit tam, kde po nich jejich Pán chce, aby stáli, a aby jen pokorně stáli před Alláhem jako čekatelé na Jeho verdikt a usměrnění ve věci jich samotných i ve všech ostatních věcech. Dělají to, co jim bylo přikázáno, jsou spokojení s tím, co jim bylo přiděleno a jsou naprosto odevzdaní. Jde o dobrý mrav týkající se duchovního vztahu věřícího s Alláhem a Jeho poslem a způsob v přijímání a provádění (informací). V islámu to je jeden ze základních principů zákonodárství a praxe zároveň. Takto byli věřící vychováni k slušnosti s jejich Pánem a Poslem. Od té chvíle si už nikdo nedovolil něco navrhnout Alláhu a Jeho poslovi či v nějaké věci rozhodnout, aniž by se opřel o to, co řekl Alláh a Jeho posel.

Jednou se Alláhův posel (sallalláhu ’alajhi wa sallam) zeptal svých druhů na den a místo, ve kterých se zrovna nacházeli, ale oni i přesto, že odpověď znali s jistotou, odmítli říct cokoliv jiného než „Alláh a Jeho posel to ví nejlépe.“ Báli se, že jejich případná odpověď by mohla být hodnocena jako obcházení Alláha a Jeho posla! Abú Bakrah (radialláhu ’anhu) řekl: „Když měl Alláhův posel (sallalláhu ’alajhi wa sallam) řeč v Den oběti, zeptal se: „Co je toto za den?“ Odvětili jsme: „Alláh a Jeho posel to ví nejlépe.“ Pak byl zticha, až jsme si mysleli, že ho nazve jiným jménem, a poté řekl: „Není to snad Den oběti?“ Řekli jsme: „Ano.“ Zeptal se dál: „Co je toto za měsíc?“ Odvětili jsme: „Alláh a Jeho posel to ví nejlépe.“ Pak byl zticha, až jsme si mysleli, že ho nazve jiným jménem, a poté řekl: „Není to snad Dhul-hidždža?“ Řekli jsme: „Ano, posle Alláhův.“ Pak se zeptal: „Co je toto za místo?“ Odvětili jsme: „Alláh a Jeho posel to ví nejlépe.“ Pak byl zticha, až jsme si mysleli, že ho nazve jiným jménem, a poté řekl: „Není to snad (posvátné) Město?“ Řekli jsme: „Ano.“ Řekl: „Vězte tedy, že vaše krev i vaše majetky jsou pro vás vzájemně stejně posvátné jako posvátnost tohoto dne v tomto měsíci a tomto městě!“ To byl jeden z příkladů mravů, ostychu a bohabojnosti, ke kterým muslimové došli poté, co uslyšeli Alláhovo volání a usměrnění a výzvu k bohabojnosti.

Druhým z mravů je chování vůči Prorokovi (sallalláhu ’alajhi wa sallam) během hovoru s ním a nesmírný respekt, který k němu chovali a který se odrážel i v tónu jejich hlasu a který odlišil jejich běžná setkání a sezení od těch, ve kterých byl Prorok (sallalláhu ’alajhi wa sallam) přítomný. Alláh v této věci vyzval Prorokovy druhy (radialláhu ’anhum) v následujícím verši milým a zároveň varovným způsobem, když řekl (ve významu): „Vy, kteří jste uvěřili, nezvedejte hlas svůj nad hlas Prorokův a nehovořte s ním hlučně, tak jak to děláte mezi sebou, aby skutky vaše nebyly znehodnoceny, aniž byste měli tušení.“ (49:2).

Vypráví se, že Abú Bakr (radialláhu ’anhu) řekl: „Když byl seslán tento verš, řekl jsem: „Alláhův posle, při Alláhu! Od teď s tebou nebudu mluvit jinak než šeptem!“ Anas (radialláhu ’anhu) řekl: „Když byl seslán tento verš: „Vy, kteří jste uvěřili, nezvedejte hlas svůj nad hlas Prorokův“ až ke slovům: „aniž byste měli tušení“, řekl Thábit ibn Qajs ibn aš-Šammás, který měl silný hlas: „Já jsem ten, kdo zvyšoval svůj hlas nad hlas Alláhova posla! Patřím do pekla! Mé činy byly znehodnoceny!“ A seděl doma nešťastný. Alláhův posel (sallalláhu ’alajhi wa sallam) se pak na něj ptal, když ho neviděl, tak za ním někteří vyrazili a řekli mu: „Alláhův posel se na tebe ptal, co ti je?“ Já jsem ten, kdo zvedá svůj hlas nad Prorokův hlas a hovoří s ním hlučně! Mé činy byly znehodnoceny! Patřím do pekla!“ A tak šli za Prorokem (sallalláhu ’alajhi wa sallam) a donesli mu, co Thábit řekl. Prorok (sallalláhu ’alajhi wa sallam) řekl: „Ne, on patří do Ráje!“ Anas (radialláhu ’anhu) řekl: „Žil nadále mezi námi jako jeden z nás, a my jsme přitom věděli, že patří do Ráje!“

Až tak se zachvěla srdce Prorokových druhů, když uslyšeli ono milé volání a onu strašnou hrozbu. Takto se naučili chovat v přítomnosti Alláhova posla (sallalláhu ’alajhi wa sallam), neboť se báli, že jejich činy přijdou vniveč, aniž o tom budou mít tušení. A kdyby to tušili, napravili by se! Toto skryté sklouznutí pro ně bylo výstrahou, proto se ho obávali a byli bohabojní! Alláh je proto za jejich bohabojnost a snížení hlasu pochválil zvláštním způsobem, řekl (ve významu): „Věru ti, kdož snižují hlasy své před poslem Alláhovým, jsou ti, jejichž srdce Alláh podrobil zkoušce bohabojnosti. Těm náleží odpuštění a odměna nesmírná.“ (49:3).

Bohabojnost je velkolepý dar, který Alláh dává do srdcí, která si po prověření a zasvěcení vyvolí. Nedá ji do žádného srdce dříve, než na ni bude připraveno a než se ukáže, že si ji zaslouží. Těm, kteří snižovali svůj hlas u Alláhova posla (sallalláhu ’alajhi wa sallam), Alláh prověřil srdce a připravil je pro obdržení tohoto daru, daru bohabojnosti. A spolu s ní jim dal odpuštění a velkolepou odměnu. Je to koránský způsob připomínání štědré odměny a přísného trestu hned po sobě, kterým Alláh vychovává srdce Svých vyvolených služebníků a připravuje je tím k velkolepé věci, které se postavila první generace této ummy, správným vedením dle tohoto učení a světlem. Ještě uvedeme, že učenci zakázali zvedat hlas u Prorokova hrobu stejně, jako bylo za jeho života zakázáno na něj zvedat hlas, protože Alláhův posel (sallalláhu ’alajhi wa sallam) si zaslouží respekt ve všech situacích. Rovněž při poslechu jeho výroků je třeba zachovat klid a respekt. Ten si potažmo zaslouží i učenci a další, které islám upřednostnil, a to kvůli jejich znalostem a postavení, které jim islám dal.