Víra v osud

Páteční kázání 1. 6. 2012 (11. radžab 1433), šejch Samer Shehadeh, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a jen Jeho o pomoc a odpuštění prosíme. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) byl tázán: „Co je víra (ímán)?“ Odpověděl: „Abys uvěřil v Alláha, v Jeho anděly, v Jeho knihy, v Jeho posly, v Poslední den (Soudný den) a abys uvěřil v osud, v to dobré i špatné z něj.“ Co je tedy osud a co znamená víra v něj?

V první řadě je třeba pochopit, že Alláhu náleží nekonečná moudrost. Je Moudrý ve všech Svých slovech a činech. Nikdy neučiní ani neřekne nic ukvapeně, nevhodně nebo špatně. Každý Jeho čin je vždy tím nejmoudřejším. Osud, který přisoudil, je v každý okamžik v dané chvíli tím nejvhodnějším. To On vidí a zná všechny okolnosti a vidí vše skryté i zjevné, a proto jen On ví, co je v každé chvíli to nejmoudřejší. Jen člověk, který toto nechápe, si může stěžovat na osud. Nevidí a nezná to, co vidí a zná Alláh. Věřící člověk však žije s klidným srdcem a trpělivě čeká na svou odměnu v tomto životě i v Soudný den, protože ví, že Alláh je moudrý a že Jím určený osud je vždy ve prospěch trpělivých věřících.

Islám nás učí, že vůle Alláha je nadřazená všem vůlím a že platí jen to, co chce Alláh, ale zároveň nám oznamuje, že člověk má svou vůli a svobodu si vybrat. Alláh dal v osudu pro člověka prostor k výběru. Člověk však nikdy nemůže překročit hranici, o které Alláh rozhodl, že nebude překročena. Proto bude člověk souzen pouze v rámci toho, v čem měl svobodnou vůli. Alláh však věděl dopředu, co si člověk vybere, protože je to On, kdo ho stvořil, a proto to dopředu i napsal. To, že to Alláh věděl a napsal, neznamená, že člověk nemá na výběr. Každý z nás ví, že si může vybrat, co udělá a co neudělá. To, že to Alláh věděl už dříve, nic na věci nemění. Člověk navíc neví, co o něm Alláh ví a co o něm napsal. Proto je povinností každého člověka se snažit mít co nejlepší skutky. Ten, kdo se chce zachránit před trestem a upřímně o to stále prosí Alláha, toho Alláh zachrání, protože On vyslyší prosbu každého, kdo Ho upřímně prosí.

Víra v osud tedy není výzvou k lenošení a vymlouvání se na předurčení, ale naopak výzvou k neustálému snažení se zlepšit a přitom spoléhat na toho, v jehož rukou je vše. Spoléhání na Alláha znamená, že člověk plně využije všech možností, které má k dispozici a které mu Alláh povolil využít, a pak už se nestará, co bude dál. On udělá to, co může, a zbytek je práce Pána, který vše řídí. Vezměme si jako příklad povinnost živit sebe a svou rodinu. Na každém, kdo je za někoho zodpovědný je, aby se snažil uživit svou rodinu, ale pouze způsobem, který Alláh povolil. Jakmile vyčerpá všechny možnosti, které mu Alláh povolil, pak je klidný a o více se nestará, a to i v případě, že by všechna lidská měřítka jasně říkala, že tento člověk nebude schopen svou rodinu uživit. On však udělal to, co mu Alláh přikázal, a pak se na Něj spolehl. Alláh se mu proto postará o zbytek. To je Jeho práce – On má totiž na starost vše řídit a dát všemu ten vhodný výsledek. Na nás je se pouze snažit a ve zkoušce uspět. Víra člověka v osud se jasně ukáže tehdy, když se po vyčerpání povolených prostředků dostane do špatné finanční nebo jiné situace – bude s klidným srdcem spoléhat na Alláha a bude trpělivý, nebo si začne stěžovat, jak je na tom špatně, a uchýlí se k prostředkům, které Alláh zakázal?

Jedna z věcí, kterou Alláh přisoudil a rozhodl, jsou těžké zkoušky, kterými projde tento národ. Každá těžká zkouška (fitna) je filtrem, který oddělí pokrytce (munáfikún) od věřících. Když se muslimové mají dobře, je pro pokrytce snadné předstírat víru. Jakmile však muslimy zasáhne těžká zkouška, pokrytci už nejsou schopni nadále předstírat víru, protože tehdy už je to výrazně těžší. V tu chvíli se oddělí zkažená srdce od dobrých, a pak přijde Alláhova pomoc těmto dobrým srdcím. Povinnost věřících muslimů je být trpěliví a uctívat Alláha tak, jak učil prorok Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání). Alláh říká (ve významu): „Alláh slíbil těm z vás, kteří uvěřili a konali dobré skutky, že je učiní nástupci na zemi stejně, jako učinil nástupci ty před nimi, a že jim upevní (v zemi) jejich náboženství, které jim spokojeně uložil, a že pro ně vymění jejich strach za bezpečí. „Uctívejte Mne a nepřidružujte ke Mně nic!“ (24:55).

Na nás tedy je, abychom udělali to, co nám Alláh dal za povinnost – uctívat Ho a nikoho k Němu nepřidružovat, jinými slovy: Uctívat Ho tak, jak Ho uctíval prorok Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání), a využít prostředků, které nám Alláh povolil k nápravě situace. Pokud takové prostředky nejsou, pak se budeme držet toho, co jsme schopni splnit z Alláhových příkazů a nebudeme se snažit situaci napravit jiným způsobem než tím, který nám Alláh povolil. Řešením tedy není vrhnout celý národ do zkázy jako obětního beránka, ale napravit ho tak, aby byl hodný Alláhova slibu. Alláh svůj slib dodrží. My však musíme splnit podmínku. Jakmile ji splníme, Alláh nám usnadní takové prostředky, kterých využijeme a dostaneme tak Alláhovu pomoc k vítězství.