Varování před přidružováním

Páteční kázání 30. 5. 2014 (25. radžab 1435) šejch Ahmad Ragab, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Dnes budeme pokračovat v sérii kázání, kterou jsme začali už dříve a která se zaměřuje na výklad deseti přikázání ze súry Dobytek. Hovořili jsme o velkém aktu přidružování a o tom, jak moc je nebezpečný. Naše řeč dnes je stále o přidružování, protože přidružování je velká a nesmírně nebezpečná věc. Existují dva druhy přidružování: velký a malý akt přidružování. Velký akt přidružování je, když člověk připisuje Alláhu společníka v Jeho panování, božství či jménech a vlastnostech. Každý, kdo se domnívá, že mimo Alláha existuje ještě někdo, kdo má moc něco stvořit nebo někomu pomoct, tak je modloslužebník. Každý, kdo se domnívá, že mimo Alláha existuje ještě někdo, kdo si zaslouží být uctíván, tak je modloslužebník. Každý, kdo se domnívá, že se někdo podobá Alláhu v některém z Jeho jmen a vlastností, tak je modloslužebník. Též člověk, který věnuje jakýkoliv akt uctívání nebo formu ponížení komukoliv jinému než Alláhu, je modloslužebník, jako např. ti, kteří prosí zbožné služebníky a obětují u jejich hrobů a jiní. Alláh říká (ve významu): „A váš Pán řekl: ‚Vzývejte Mě a Já vás vyslyším.‘“ (Odpouštějící:60) a též řekl (ve významu): „Ten, jenž utištěného vyslyší, když k Němu se modlí, jenž zlo odstraňuje a činí z vás dědice na zemi - je ten božstvem nějakým vedle Boha? Jak málo dbáte na připomenutí!“(Mravenci:62). Alláh řekl: „Vzývejte Mě“ a nedovolil, abychom vzývali někoho jiného a činili mezi námi a Ním prostředníky. Proto, když člověk vzývá kohokoliv ze stvoření, živého nebo mrtvého člověka nebo cokoliv jiného, s vírou, že mu může pomoct, prospět či ochránit ho, tak tím přidružuje k Alláhu.

K přidružování patří také to, že si člověk určí jiné zákonodárce než Alláha a respektuje ho jako soudce a rozhodčího, který mu určuje, co je povolené a co zakázané. Z tohoto důvodu Alláh řekl o potomcích Izraele a křesťanech (ve významu): „A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného“ (Pokání:31). A také řekl (ve významu): „Rozhodnutí náleží věru jen Alláhu!“ (Josef:40). Ten, kdo je zvyklý upřednostňovat před Alláhovým rozhodnutím svůj názor a vášně, ten si ve skutečnosti bere mimo Alláha jiné božstvo. Alláh říká (ve významu): „Viděls toho, jenž učinil si jako své božstvo svou vášen?“ (Klečící:23).

K přidružování patří též to, když člověk chodí k věštcům, čarodějům, kartářkám apod. a domnívá se, že mu mohou nějak prospět nebo uškodit či věří, že znají budoucnost. A také řekl: „Kdo půjde k věštci nebo čaroději a uvěří tomu, co říkají, tak se stal nevěřícím v to, co bylo sesláno k Muhammadovi.“

Malý akt přidružování je vše, co bylo v Koránu a sunně nazváno přidružováním, ale nedosahuje přitom úrovně velkého aktu přidružování, ale i přesto je takové přidružování velkým hříchem a povinností člověka, který se ho dopustil je učinit z něj pokání. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Nejvíce o vás mám strach z malého přidružování.“ Jeho společníci se ho zeptali: „Alláhův posle, co je malé přidružování?“ Odpověděl: „Ar-rijá‘ (konání dobrých skutků pro zraky lidí). V Den zmrtvýchvstání, až dostane každý člověk odplatou to, co mu náleží za jeho činy, Alláh řekne těmto lidem: ‚Jděte k těm, pro jejichž zraky jste konali v pozemském životě a podívejte se, zda u nich naleznete nějakou odměnu!‘“ Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Alláh řekl: ‚Já se nepotřebuji o nic s nikým dělit. Ten, kdo se Mnou v nějakém skutku přidružuje někoho jiného, opustím jeho i jeho přidružování.‘“ Alláh přijme jen ty skutky, které byly vykonány upřímně jen pro Jeho spokojenost a byly zasvěceny jen Jemu. Proto Alláh řekl (ve významu): „A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Jeskyně, 110).

Alfudajl bin ‘Ijád řekl o této věci: „Zanechání činu kvůli lidem je rijá‘a vykonání skutku kvůli lidem je přidružování a upřímnost je, aby tě Alláh ochránil z obou.“ (Pozn.: Zanecháním skutku kvůli lidem se myslí, že ze strachu z neupřímného úmyslu člověk raději skutek vůbec neudělá). Povinností muslima je zasvětit svou víru Alláhu a konat vše upřímně jen pro Alláhovu spokojenost.

K malému přidružování patří také přísahání při něčem jiném než při Alláhu, jelikož přísaháním při člověk přikládá velkou důležitost tomu, při čem přísahá, což přísluší jen Alláhu. Když muslim musí přísahat, tak ať přísahá pouze při Alláhu. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Kdo přísahá při někom nebo něčem jiném než při Alláhu, přidružuje.“

Do malého přidružování též patří víra v pověry. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Pověry jsou přidružování.“ Důvodem zákazu je to, že víra v pověry je v podstatě špatná domněnka o Alláhu a spoléhání se na nepodstatné příčiny. Takoví lidé se často dopouštějí i dalšího přidružování, kterým je nošení a věšení talismanů pro štěstí či ochranu. Věší si doma, v autě nebo sami nosí věci různých tvarů a podob, které je mají ochránit před uhranutím a před zlem a má jim to přinést štěstí. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Kdo si pověsí talisman, dopustil se přidružování.“ Ten, kdo může prospět a uškodit, je jen Alláh. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) nenáviděl pověry a měl rád optimismus.

Muslim musí víru v pověry nebo špatné domněnky potlačit správným spoléháním se na Alláha. Nechť se po těchto věcech neohlíží a pokračuje ve své věci, jak řekl Ibn Masúd: „Každý z nás to občas cítí, ale Alláh to zažene spoléháním se (na Něj).“

Muslim musí mít úmysl a skutky zasvěcené Alláhu a musí se oddálit od všeho, co v sobě obsahuje přidružování, a když se něčeho takové dopustí, tak musí ihned učinit pokání.

Rád bych připomněl sobě a vám, že jsme na začátku měsíce ša’bánu, ve kterém je doporučené se hodně postit. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) se postil v měsíci ša’bánu více, než se postil ve kterémkoliv jiném měsíci. V obou sbírkách Sahíh Aiša vypráví: „Neviděla jsem, že by se někdy Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) postil nějaký měsíc celý kromě ramadánu, a neviděla jsem, že by se v nějakém měsíci postil více, než se postil v ša’bánu.“ A kdyby byl Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) tázán na půst v ša’bánu, řekl: „To je měsíc mezi radžabem a ramadánem, který lidé opomíjejí, a je to měsíc, ve kterém se skutky zvedají k Pánu světů Vznešenému, tak chci, aby mé skutky byly zvednuty, když se postím.“