Uctívání mezi strachem a nadějí

Datum: 28. října 2022 (3. rabí´ath-thání 1444 H), z archivu mešity v Praze

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství

Alláh (subhánahu wa ta‘álá) popsal své nejbližší, že Ho uctívají, jak nejlépe umí a že k Němu vznášejí prosby ze strachu i v očekávání odměny a přejí si Jeho milosrdenství a slitování a obávají se Jeho trestu. Tak Sám pravil v súře al-isrá´ (Noční cesta),„Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný.“ A v súře al-anbijá´ (Proroci), také pravil: „A všichni ti se předstihovali v dobročinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vůči Nám pokorní.“

Hledání prostředků, jak se přiblížit k Alláhovi je právě to, co potřebujeme. Pohání to člověka ke konání skutků a pocitu bohabojnosti. Tento stav pociťuje věřící, zvláště když spáchá nějaké provinění či hřích. Poté rychle lituje svého činu a spěchá s prosbou k Alláhovi o odpuštění a nenechá sebe napospas ďáblovi, aby ho stáhl ještě k většímu hříchu a k zoufalství. Naděje je pak pro věřícího radostnou zprávou z Alláhova slibu, aniž člověk zpyšněl nebo zapomněl na Jeho štědrost. A tak se zrodí v srdci věřícího láska k Alláhovi a touha Ho co nejlépe uctívat. Láska věřícího k Alláhovi by měla být v rovnováze mezi strachem a nadějí. Tato láska pohání člověka k maximální snaze dosáhnout uspokojení Alláha.

Upřímný strach je přehradou mezi člověkem a tím, co Alláh zakazuje, a upřímná naděje zase představuje víru a jistotu v Alláhovu milost a v Jeho štědrost a velkorysost. Láska k Alláhovi a přání se s Ním setkat pohání člověka ke konání dobrých skutků, jak Sám Alláh řekl v súře al-kahf (Jeskyně), „Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Alláh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“

A k příkladům rovnováhy mezi strachem a nadějí patří výrok Posla Alláhova (salla lláhu ʻalajhi wa sallam), ve kterém pravil: „Alláh nespojí dvakrát bezpečí anebo strach u služebníka. Kdo se obával Alláha v životě pozemském, Alláh mu poskytl bezpečí v Den zmrtvýchvstání. A komu Alláh bezpečí poskytl v životě pozemském, Alláh v něm vzbudí strach v Den zmrtvýchvstání.“ Jednou Posel Alláhův (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) navštívil jednoho ze svých společníků a zeptal se ho: „Jak jsi na tom?“ Odpověděl: „Prosím o milost Alláha a bojím se Jeho hněvu.“ Na to Posel Alláhův (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Tyto dva pocity se nesejdou v srdci služebníka, aniž by mu Alláh nesplnil to, co si přeje a neochránil ho před tím, čeho se obává.“

Alláhovo náboženství je spravedlivé a zaujímá střední cestu a není v něm extrémů, které by mohly vést k beznaději či naopak pýše. Proto je potřeba, aby věřící měl v rovnováze strach a naději a aby pocit naděje nebyl přehnaný, protože to by ho mohlo zařadit mezi ty, o kterých Alláh v súře al-a‘ráf (Rozpoznání), pravil: „A jsou si jisti před lstí Alláha? Nikdo si není před lstí Alláha jist, leda lid, jenž ztrátě své jde vstříc!“Ani pocit strachu by neměl převážit, jelikož vede k zoufalství a beznaději v Alláhovu milost, a tím se pak může věřící řadit mezi ty, o kterých Alláh v súře al-hidžr, pravil: „Pravil: „Kdo jiný ztrácí naději v milost Pána svého než ti, kdož bloudí?“

Lásku k Alláhovi lze dosáhnout ve správném způsobu Jeho uctívání. Alláh (subhánahu wa ta‘álá) popsal Své proroky a Své správné a bezúhonné věřící, že slučují mezi strachem a nadějí, jak pravil v súře al-anbijá´ (Proroci),:„A všichni ti se předstihovali v dobročinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vůči Nám pokorní.“

Bratři a sestry, vězte, že nejblíže jsou k Alláhovi ti služebníci, kteří Ho nejvíce milují. Takovou lásku lze dosáhnout skrze co nejlepšího způsobu uctívání. Učenci citovali, že věřící dosáhli třech úrovní víry: láska a strach a naděje. Ten, kdo miluje Alláha, přiblížil se k Němu, a kdo Ho prosil a měl v Něm naději, tak Mu byl pokorný, a ten, kdo se obával Jeho trestu, zanechal hříchu. A tímto způsobem se věřící ozbrojil tím, co ho povede k odměně a k záchraně před trestem a utrpením.

Proto bratři a sestry, buďte bohabojní a uvědomujte si Alláha a vzdalte se především od velkých hříchů a respektujte Alláhovu svatost a vše svaté, jak Alláh pravil v súře al-mulk (Království), „Těm, kdo bojí se Pána svého kvůli nepoznatelnému, těm věru dostane se odpuštění i převeliké odměny.“ Strach z trestu Alláha je to, co vás povede k prvnímu kroku v pokání, a prosba k Alláhovi vás zase povede k naději. Alláh v súře aš-šúrá (Porada), pravil: „On je Ten, jenž od služebníků Svých pokání přijímá a špatné skutky jim odpouští a dobře ví, co konáte.“A v súře Tá Há, také pravil: „Já věru jsem odpouštějící tomu, kdo pokání činí, věří, zbožné skutky koná a potom po správné cestě se ubírá.“ Alláh nás také varoval před koncem těch, kteří ztrátu utrpí, a to v súře al-munáfiqún (Pokrytci), „Vy, kteří věříte! Nechť vás majetky vaše a děti vaše neodlákají od vzpomínání Alláha. A ti, kdož tak učiní, ti věru ztrátu utrpí. Rozdávejte z toho, co jsme vám uštědřili, dříve, než každého z vás zastihne smrt a než vykřikne: „Pane můj, kdybys mi mohl dát odklad do lhůty blízké, abych mohl dávat almužny a stát se jedním z bezúhonných!“ Ale Alláh nedá odklad duši žádné, když dostaví se lhůta její, a Alláh dobře je zpraven o všem, co děláte.“  

Alláh také poručil, aby se lidé káli ze svých hříchů a prosili o odpuštění, a to v súře az-zumar (Skupiny), „Rci: „Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milost Alláhovu, vždyť Alláh věru odpouští viny všechny – On Odpouštějící je i Slitovný.“

Nechť nás Alláh učiní z těch, kteří Ho poslouchají a jsou k Němu pokorní, hledajíce Jeho spokojenost a předcházejíce Jeho hněvu.