Prorokova hidžra jako obnova pro naději a upřímnost ve spoléhání se na Alláha a v konání

Datum: 29. červenec 2022 (30. dhúl-hidždža1443), imám: dr. Usáma al-Deiri, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

V těchto dnech si muslimové připomínají odchod proroka Muhammada – salla lláhu alajhi wa sallam – z Mekky do Medíny, který je brán jako počátek islámského letopočtu. Stal se základem budování identity této komunity, mottem její nezávislosti, počátkem jejího obrození po té, co muslimové řadu roků trpěli příkoří, snášeli hořkost života mezi lidmi, jejichž srdce zůstala uzavřena před světlem správného vedení a oči zůstaly zaslepeny před uzřením zjevné Pravdy. A i když byla Mekka nejlepším místem pro Alláha a nejmilejším pro Jeho Posla, v srdcích lidí zde žijících se usadilo modloslužebnictví, až ztvrdla jako kámen v pustině bez života a odmítala přijmout zrnka víry. Muslimové se po třináct let potýkali s fyzickými i psychickými útrapami, hospodářskou blokádou, což je přimělo opustit toto osídlení. Posel Alláhův – salla lláhu alajhi wa sallam – opakoval: „Není lepšího místa a mně milejšího a nebýt toho, že mě můj lid z tohoto místa vyhnal, nežil bych nikde jinde.“

Moudrost Všemohoucího Alláha tomu tak chtěla, že se stala Medína úrodnou půdou pro budování víry i člověka, budování islámské identity a její civilizace, aby se pak vrátili do Mekky k završení tohoto procesu budování. Všemohoucí Alláh praví: „Ten, kdo ti uložil Korán, navrátí tě do místa schůzky poslední. Rci: ‚Pán můj nejlépe zná toho, kdo přinesl správné vedení, i toho, kdo v zjevném je bloudění.‘“ (28:85) Mezi Mekkou a Medínou se během této cesty udála řada významných událostí, které živily naději v srdcích věřících, srdce zoufajících si naplňovaly očekáváním, rány těch, kteří trpěli na pěšinách v Mekce, se hojily. Tato čistá vybraná společnost odešla, aby učila islámskou obec až do Soudného dne, že naděje se váže ke slibu Mocného a Vznešeného Alláha a že důvěra věřícího v jeho Pána je pevně ukotvena jako hora, že uskuteční Svůj slib a dá zvítězit Svým služebníkům: „Nedomnívej se, že Alláh nedodrží slib Svůj prorokům daný…“ (14:47)

Prorokovi – salla lláhu alajhi wa sallam – záleželo zejména na tom, aby vštípil svým druhům kulturu očekávání dobrých zpráv a naděje dokonce i za těch nejtemnějších a nejtěžších okolností. Chabbáb bin al-Aratt – radija lláhu anhu – přišel za Prorokem – salla lláhu alajhi wa sallam – když ležel ve stínu Kaaby a pod sebou měl složený svůj plášť místo polštáře, a zeptal se ho: „Proč neprosíš (Alláha), abychom zvítězili (nad svými oponenty)?“ Prorok odpověděl: „Mezi těmi, kdo byli před vámi, se stávalo, že byl zajat muž a posazen do díry vykopané v zemi, pak byl od hlavy rozseknut vedví, a přesto ho to neodradilo od víry, železnými hřebeny mu bylo serváno maso z kostí nebo nervů, a přesto ho to neodradilo od víry. Přísahám při Alláhovi, že Alláh tuto věc dovede do konce, než jezdec dorazí ze Saná do Hadramautu a přitom se bude bát jedině Alláha, a jen vlka kvůli svým ovcím, ale vy jste příliš uspěchaní.“

Při cestě z Mekky do Medíny se u Proroka – salla lláhu alajhi wa sallam – znovu ukázal duch optimismu, když s ním byl Abú Bakr as-Siddíq – radija lláhu anhu – a skryli se spolu v jeskyni obklíčeni nepřáteli s kopími a pronásledováni jejich meči. Abú Bakr as-Siddíq řekl: „Kdyby se některý z nich podíval dolů, uviděl by nás.“ Ale Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – mu odpověděl: „Co myslíš, když dvěma je třetím společníkem Alláh?“ (všichni se na něm shodují) A takto dal Všemohoucí Alláh zvítězit svému Vznešenému Prorokovi, tím, že se spoléhal na Alláha, dobře o Něm, Všemohoucím, chvála Mu, smýšlel. Všemohoucí Alláh – chvála Mu – praví: „Jestliže vy mu nebudete pomáhat, Alláh pomohl mu již dříve, když vyhnali jej nevěřící a když byl jedním ze dvou; a když byli oba skryti v jeskyni, pravil svému příteli: ‚Nermuť se, vždyť Alláh je s námi!‘ A seslal mu Alláh Svou sakínu a podpořil jej vojsky pro vás neviditelnými a ponížil slova těch, kdož nevěřili, zatímco slovo Alláhovo je nejvyšší – Alláh zajisté je mocný, moudrý.“ (9:40)

Spoléhání se na Všemohoucího Alláha a šíření kultury optimismu ve chvílích nejistoty a zkoušek je věc, která je podle islámského práva žádoucí. Je to cesta, kterou následovali proroci – alajhim al-salátu wa-s-salám – a kterou nám ukazuje Všemohoucí Alláh ve Vznešeném Koránu. Všemohoucí Alláh promlouvá k prorokovi Noemu a říká mu: „Nermuť se tedy nad tím, co dělají!“ (11:36) Prorok Josef – alajhi as-salám – říká svému bratrovi: „Já jsem bratr tvůj a nermuť se…“ (12:69) Jakub – alajhi as-salám – říká svým synům: „A neztrácejte naději v laskavost Alláhovu.“ (12:87) Prorok Šuajb promlouvá k Mojžíšovi – alajhimá as-salám: „Neboj se, vždyť ses zachránil před lidem nespravedlivým.“ (28:25) Posledním z nich byl náš Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – když mluvil ke svému druhovi, s důvěrou v Alláha a dobře o něm smýšlející: „Nermuť se, Alláh je s námi.“

Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – projevoval ještě více optimismu a pozitivního smýšlení o Všemohoucím Alláhovi. Šel vyprahlou pouští a při tom viděl šťastnou budoucnost a sliboval těm, kteří ho následovali největší bohatství tehdejších králů, když slíbil Suráqovi bin Málik paláce vládce Sásánovské říše, Chusraua. Muslimovi vždy záleží na tom, aby šířil optimistickou náladu ve svém okolí i za těch nejtemnějších a nejtěžších okolností, nenechává narůstat pocity zklamání a pesimismu ve společnosti, záleží mu na správném úmyslu, kdy muslim touží uzřít Všemohoucího Alláha. Toto je cesta Proroka – salla lláhu alajhi wa sallam – který řekl: „Zvěstuj tomuto lidu dobrou zprávu o majestátnosti, vznešenosti, vítězství a upevnění vašeho postavení na zemi. Kdo upřednostní tento svět před Oním světem, ten nebude mít na Onom světě žádné místo.“ (podle imáma Ahmeda)

Z Prorokova odchodu jsme se poučili, že k budování vlasti je zapotřebí věřících srdcí, která jí budou oddána, mužů, kteří ji spasí a díky nimž zvítězí, obětí, kterými člověk ovlivní sám sebe, upřímnosti ve vyvíjení úsilí a snahy na budování jejích pilířů. Prorokovi druhové, kteří se účastnili hidžry, a podporovatelé, kteří se k nim přidali, jsou nejlepšími příklady jednoty, bratrství a vzájemné náklonnosti. „Ti, kdož pevně sídlí v tomto obvodu a utvrdili se ve víře ještě před nimi, ti milují ty, kdož se k nim vystěhovali, a nenalézají v hrudích svých žádnou závist kvůli tomu, co dáno bylo vystěhovalcům. A dávají jim přednost před sebou, i kdyby sami měli nedostatek. A ti, kdož ochrání duše své před lakotou, ti budou blažení.“ (59:9)

Prorokův odchod nás učí tomu, že obec, kterou založil Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – nebyla postavena jen na citech, nebyla postavena na nahodilé reakci, ale byla plodem správného plánování, přesnou metodou uvažování, organizací úsilí a uplatněním schopností.