Prorokova emigrace -hidžra

30.08.2019 22:41

Páteční kázání 30. 8. 2019, šejch Usama al-Deiri, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Prorokova emigrace patří k významným historickým událostem, ze kterých si musíme vzít ponaučení. Prorok (sAs) emigroval z Mekky do Medíny po té, co musel snášet útrapy, nouzi a neštěstí, která by neunesly ani pevně stojící hory. Ztratil milované podporovatele ze své rodiny a příbuzných, jako byli Abú Tálib a Khadídža. Tehdy mu Alláh přikázal, aby byl trpělivý a aby odešel. Pravil: „Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou. A nesnaž se uspíšit pro ně příchod dne, kdy spatří to, co jim bylo slíbeno, a bude se jim zdát, že setrvali v hrobech jen jednu hodinu dne. A toto je sdělení! A kdo jiný bude zahuben než lid hanebníků?“ (46:35)

Dnes potřebujeme co nejvíce využít lekce, kterou nám dává Prorokova emigrace, v zemích, které jsou místem emigrace. Připomíná nám listinu a ústavu, kterou vytvořil v Medíně, a islámské hodnoty v ní zakotvené, a která uznává právo druhého, odlišného, přijetí jeho existence, seznámení se s ním a vzájemné seznamování. Ustanovila také důležitou soudní zásadu a tou je neposkytnutí podpory provinilým zločincům, neposkytnutí jim útočiště ani úkrytu.

Prorokova emigrace vedla k ustanovení islámského státu v Medíně, kde byly postaveny pilíře islámské společnosti na základech jednoty, vzájemné náklonnosti, solidarity, bratrství, svobody, rovnosti, zajištění práv a přijetí druhých prostřednictvím Prorokovy listiny, která položila základ zásady mírového soužití a pravidel a hodnot, díky kterým mohli jedni žít společně s jinými, kteří se od nich lišili rasou, náboženstvím nebo kulturou.

První z těchto hodnot – uznání práva druhého, odlišného na sebeurčení, přijetí jeho existence, seznámení se s ním a vzájemné seznamování, tzn. spolupráce, vzájemná podpora a doplňování se bez ohledu na odlišnost! Islám nasměroval lidi k jednotnému původu, k tomu, že jejich pluralita je nezbytná pro to, aby se navzájem poznávali a doplňovali. Všemohoucí Alláh praví: „Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Alláhem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Alláh je Vševědoucí a dobře zpravený.“ (49:13)

Prorok (sAs) při svém posledním kázání při velké pouti na rozloučenou řekl: „Lidé, věru, máte jen jednoho Pána, jednoho otce, Arab není nadřazen Peršanovi, ani Peršan Arabovi, červený černému, ani černý červenému. Liší se pouze bohabojností! Pochopili jste smysl?!“ (sbírka Ahmeda)

Medínská úmluva, kterou vytvořil náš Prorok (sAs) a dohlížel na její sepsání, položila základy soužití obyvatel vznikajícího Medínského státu, který založil Prorok (sAs) a ujal se jeho správy. Po svém odchodu do Jathribu změnil jeho název na Medínu a sbratřil nově příchozí s jejich podporovateli bez ohledu na kmeny a klany, ze kterých pocházeli. Obyvatelé tohoto státu se skládali z muslimů (nově příchozích a jejich podporovatelů), židů (z různých kmenů a klanů) a některých modloslužebníků. To znamená, že v tomto nově vznikajícím státě byli obyvatelé řady náboženství a vyznání a z různých kmenů (ras) a také se lišili svou kulturou. Na tomto základě vznikla medínská úmluva ustanovující základy a principy vlády státu, povinnosti obyvatel a vztah mezi nimi a mezi vedením státu zastoupeným Prorokem (sAs) a všechna jejich ústavní práva a povinnosti.

Jedním z ponaučení, které si můžeme vzít z Prorokovy emigrace (sAs), je náboženská pluralita, kdy bylo potvrzeno, že islám schvaluje náboženskou pluralitu danou touto úmluvou: židé mají své náboženství, muslimové mají své… a přesto představují politicky a ústavně jeden národ a každý má své náboženství, kterým se odlišuje. Toto je zmiňováno v súře Nevěřící: „máte svou víru a já svou“ a také ve slovech Všemohoucího: „A věru ti, kdož uvěřili – a ti, kdož vyznávají židovství, sabejci, křesťané a zoroastrovci – a ti, kdo k Alláhovi přidružují, zjistí, že Alláh mezi nimi rozliší v Den zmrtvýchvstání, neboť Alláh svědkem je všech věcí.“ (22:17) V tomto verši jsou zmíněni stoupenci různých náboženství vedle sebe, pak je ukázáno, že moc mezi nimi rozlišit má Všemohoucí Alláh a že toto rozlišení nastane v Den zmrtvýchvstání a ne na tomto světě. Stoupenci různých náboženství mají žít v míru a spolupracovat na tomto světě, mají přijímat jeden druhého, mají uznávat právo všech na existenci a nikdo z nich nemá moc soudit ve věcech náboženství druhých.

Tato úmluva nám také připomíná důležitou soudní zásadu a tou je neposkytnutí podpory provinilým zločincům, neposkytnutí jim útočiště ani úkrytu, neboť to zabraňuje průchodu spravedlnosti. K morální praxi společného soužití, ke které vyzývala tato úmluva a vedla obyvatele k tomu, aby ji uznávali a praktikovali, patří mravní zásada vzájemné podpory a oddanosti a laskavosti bez hříchu. Listina položila základ principu povinnosti podporovat toho, komu bylo ukřivděno, před všemi ostatními, a že se žádný člověk nesmí provinit vůči svému spojenci a že tomu, komu bylo ukřivděno, náleží podpora. Úmluva se soustředila na to, že správné jednání a laskavost napomáhá k soužití. Potvrzuje to v řadě odstavců: „oddanost bez hříchu, správně a spravedlivě, rovnocenně a spravedlivě“. Podle úmluvy je právo nově příchozího stejné: „S příchozími je jednáno stejně jako s těmi, kdo je přijali. Nemá jim být způsobena žádná újma, ani nemají sami porušit dohodu. Útočiště má být poskytnuto jen se souhlasem toho, kdo v daném místě žije. Soused se má zeptat souseda na dovolení nebo se s ním poradit ve věcech, které se týkají jejich společného okolí. Židům, kteří nás následují, náleží podpora“, tzn. rovnoprávnost v občanských právech, žádné poškozování práv druhého.

 

—————

Zpět