Poslání mešity

Páteční kázání 5. 4. 2013 (24. džumádá l-úlá 1434), šejch Samer Shehadeh, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jen Jeho uctíváme a jen Jeho o pomoc a odpuštění prosíme. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Mešita má v islámu velice významné postavení. Alláh říká (ve významu): „V domech, jež Alláh dovolil postavit a dovolil, aby v nich bylo vzpomínáno Jeho jméno, slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzýváni Alláha.“ (24:36-37). Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Alláhovy nejmilejší místa na zemi jsou mešity; a Alláhovy nejnenáviděnější místa na zemi jsou trhy.“ První věc, kterou Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) udělal poté, co emigroval do Medíny, aby zde vytvořil první muslimskou společnost, byla ta, že nechal postavit mešitu. Bez ní totiž muslimská společnost existovat nemůže. Jaké poselství tedy s sebou nese mešita? Proč je v islámu tak důležitá?

Mešita je místo, kde se setkávají a stojí vedle sebe bok po boku bohatí i chudí, bílí a černí, vysoce společensky postavení i ti ostatní, zkrátka jsou si tam všichni naprosto rovni. Mešita má pomoci lidem se dostat ve svém myšlení nad tyto materiální rozdíly a vnímat skutečné významy. „Nejvznešenější z vás u Alláha je ten nejbohabojnější z vás!“ (49:13). Kdyby se Prorokovi společníci modlili doma, nedosáhli by toho, čeho dosáhli a nebyli by schopni nám doručit islám nepozměněn.

Mešita je místem uctívání, kde člověk zapomene na okolní svět a věnuje se tomu, co je pro něj nejužitečnější.

Mešita je místem vzdělávání se v islámu. Nepřísluší, aby v mešitě neprobíhaly žádné lekce. Mešita není jen pro modlení. Mešita je více než to – je to škola, která vzdělává nové generace.

V mešitě shromažďoval Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) věřící, když jim potřeboval říci něco důležitého, co se týkalo všech. Když se vrátil muž, kterého Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) poslal, aby posbíral povinné almužny, ten muž řekl: „Toto je vaše a toto mi bylo darováno.“ Takovéto dary však nejsou v islámu povoleny,  protože jde ve skutečnosti o úplatek. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) shromáždil všechny věřící v mešitě a poučil je o tom.

Za doby Proroka (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) byla mešita i parlamentem, ze kterého vycházela politická rozhodnutí.

Mešita je též místem pro seznámení. Setkají se v ní různí lidé, kteří se dříve neznali.

Mešita je rovněž jakýmsi klubem, ve kterém se věřící setkávají i mimo časy modliteb a povídají si. Džábir ibn Samura řekl o Prorokovi a jeho společnících, že měli ve zvyku sedět v mešitě mimo časy modliteb a vyprávět si o věcech z předislámské doby „džáhilijja“, a přitom se tomu Prorokovi společníci smáli a samotný Prorok se usmíval. Toto vše bylo samozřejmě se zachováním respektu k mešitě.

Mešita je místo, kam se věřící uchýlí, když má starosti a nemá východisko. Abú Umáma byl zadlužen a nebyl schopen svůj dluh splatit, a tak šel do mešity, kde dlouho prosil Alláha o pomoc, až mu jeho Pán jeho situaci vyřešil. Něco podobného se stalo i Prorokovi (nechť ho Alláh pochválí a ochrání). Jednou v noci ho vyhnal z domu strašný hlad, protože neměl co jíst, a tak šel do mešity – do domu Toho, jemuž náleží vše. Tam potkal Abú Bakra a ‘Umara, své dva nejbližší společníky, které vyhnalo z domovů to samé. Krátce na to jim Alláh uštědřil jídlo a pití.

Mešita byla za Proroka (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) příbytkem pro chudé věřící, kteří neměli kde spát. V zadní části Prorokovy mešity byla tzv. „as-suffa“, což byl přístřešek určený právě takovýmto věřícím. Ti byli přes den s Prorokem (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) u učili se od něj, a v noci přespali v „as-suffa“.

Mešita má však i svá práva a etiketu. Mezi ně patří:

- Mešita nenosí ničí jméno. Je to Alláhův dům a Jemu patří veškerá laskavost. Před islámem měli bohatí a vysoce postavení Qurajšovci své prostory, kde se lidé setkávali a kde měli na účet majitele klubu zdarma jídlo, pití a nocleh, čímž se pak dotyční Qurajšovci chlubili. Alláh dal muslimům místo toho mešity a zakázal jim dávat jména někoho z lidí.

- Do mešity má muslim chodit proto, aby získal od Alláha odměnu a aby se naučil něčemu novému a nikoliv jako rutinní záležitost.

- Nespěchat do mešity, ale naopak jít klidně a důstojně, aby byl člověk poté schopný se v modlitbě soustředit.

- Péče o čistotu mešity. Je smutné vidět, že to, co by člověk nedovolil ve svém domě, dovolí v Alláhově domě.

- Před odchodem do mešity je pro muže dobré se navonět. Pro ženu však platí, že se na veřejnosti vonět nesmí, aby nepřitahovala pozornost mužů. Zároveň je zakázáno chodit do mešity, pokud je člověk cítit nepříjemným pachem jako např. pachem česneku, cibule či cigaret.

- V mešitě je zakázáno obchodovat.

- V mešitě je zakázáno, aby někdo vyvolával a hledal něco ztraceného. K tomu jsou určená jiná místa.

- Mešita není místem, kde by měly být slyšet zvonit mobilní telefony a kde lidé nahlas telefonují. Vstupuješ do Alláhova domu, tak si předtím svůj telefon vypni nebo ztiš.

- Dobře se do mešity obléknout. Někteří bohužel chodí do mešity tak, jak by se styděli být před hosty. Před Alláhem v Jeho domě jim to ale nevadí.

- Muslim nesmí v mešitě zvyšovat hlas, když se někdo modlí, čte Korán, prosí Alláha nebo si Ho jinak připomíná. To platí i pro recitaci Koránu. To, že se modlíš nebo recituješ Korán, tě neopravňuje k tomu, abys svou modlitbou nebo recitací rušil ostatní, kteří se také modlí nebo recitují Korán nebo si jinak připomínají Alláha. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) vešel jednou do mešity a viděl své společníky, jak se modlí každý zvlášť a vzájemně se překřikují recitací Koránu. Řekl jim: „Všichni vzýváte svého Pána, tak se nepřekřikujte vzájemně Koránem!“

- Mešita není dětské hřiště. Nenechávejte své děti, aby si hrály v mešitě. Mohou si hrát před mešitou nebo v místech, které nejsou určeny k modlitbě.