Nejmilejší Alláhu je ten nejprospěšnější

Páteční kázání 20. 9. 2013 (14. dzú l-qi‘da 1434), šejch Samer Shehadeh, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Dnes se pozastavíme nad jedním velkolepým výrokem. Je to autentický výrok ve sbírce at-Tabarání z vyprávění ‘Abdulláha ibn ‘Umara, ve kterém Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) říká: „Nejmilejší lidé k Alláhu jsou ti nejprospěšnější; a nejmilejší skutky k Alláhu jsou radost vnesená do (srdce) muslima, vyřešení jeho nesnáze, splacení jeho dluhu a zahnání jeho hladu. Přísahám, že to, abych šel se svým muslimským bratrem a pomohl mu vyřídit jeho záležitost, je mi milejší, než abych zasvětil Alláhu celý měsíc v mešitě. Ten, kdo ovládne a zastaví svůj hněv (který už projevil), tomu Alláh skryje to, co by rád, aby zůstalo skryto; a ten, kdo v sobě potlačí svůj hněv i přesto, že kdyby chtěl, tak by ho projevil, Alláh naplní v Den zmrtvýchvstání jeho srdce spokojeností; a ten, kdo jde se svým muslimským bratrem, aby mu pomohl vyřídit jeho záležitost a pomáhá mu tak dlouho, dokud mu jeho záležitost nevyřídí, Alláh upevní jeho nohy v den, kdy nohy budou klouzat (v Soudný den na sirátu, tenkém mostě nad peklem); a věru špatné chování kazí dobré skutky stejně, jako ocet kazí med.“

Pojďme se zamyslet nad tímto velkolepým výrokem! Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Nejmilejší lidé k Alláhu jsou ti nejprospěšnější“ – takto obecně. Neřekl: „nejprospěšnější muslimům.“ Muslim, kterého Alláh miluje, je ten, jehož starostí je vnést radost do srdcí lidí – muslimů i nevěřících. Vnést radost do srdcí muslimů můžeš pomocí toho, co bylo dále řečeno ve výroku, a u nevěřících je to v prvé řadě jejich obeznámení s pravdou, kterou neseme, což ale vůbec neznamená, že se k nim nemáme chovat dobře a nepomáhat jim. Naše umma je milosrdenstvím pro veškeré lidstvo. Alláh říká (ve významu): „Jste pro lidi tím nejlepším národem, který kdy vyvstal.“ (3:110), což znamená, že dobří muslimové jsou pro lidi ze všech nejprospěšnější. Muslim je světlo uprostřed temnot a řešení uprostřed nesnází. Jeho zájmem je vnést do srdcí lidí radost tím, že jim prospěje v jejich posmrtném i pozemském životě.

Zamysli se nad tím, jak Alláh určil jako nejmilejšího k Němu toho, kdo je k ostatním nejprospěšnější. Nezvolil toho, kdo se nejvíce modlí nebo postí nebo něco podobného, i když to neznamená, že bychom ubírali z důležitosti modlitby a půstu, jenže tyto formy uctívání jsou prospěšné jen pro samotného muslima, zatímco to, o čem hovoří tento výrok, je prospěšné jak pro samotného muslima, který takto koná, tak i pro ostatní. Takový muslim obklopí dobrem sebe i své okolí. Zamysli se nad slovy Proroka (nechť ho Alláh pochválí a ochrání): „Přísahám, že to, abych šel se svým muslimským bratrem a pomohl mu vyřídit jeho záležitost, je mi milejší, než abych zasvětil Alláhu celý měsíc v mešitě.“ A to přesto, že mešitou je zde myšlena Prorokova mešita v Medíně, ve které jsou odměny za modlitbu znásobovány tisíckrát. Kolik muslimů by si přálo dělat i’tikáf v mešitě Proroka (nechť ho Alláh pochválí a ochrání), a přitom pomoc tvému bratrovi ve vyřízení jeho záležitosti je lepší, než i‘tikáf měsíc v Prorokově mešitě, a to i kdyby vyřízení záležitosti druhého muslima zabralo jen pár chvil!

Věz, že prospěch k ostatním není pouze jedním způsobem – prostředků k tomu je nespočet. Každý je tedy schopný být prospěšný ostatním. Někdo svým bohatstvím, jiný znalostmi a vzděláním, jiný fyzickou výpomocí a pomáháním s vyřizováním různých záležitostí a jiný přímluvou u vlivných lidí či úřadů a orgánů ve vyřízení dobré věci. Pokud z těchto věcí nevlastníš nic, pak si buď jistý, že máš ještě jednu velice silnou zbraň, kterou můžeš lidem pomoct – du‘á k Alláhu pro lidi. A co ty víš, možná, že tvé prosby jsou u Alláha vyslyšené více, než od mnohých jiných. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Chudý a špinavý člověk, který je vyhazován z každých dveří, může mít u Alláha takové postavení, že kdyby přísahal o nějaké věci, že bude, tak by mu ji Alláh přisoudil tak, jak chtěl.“

Muslimové! My v těchto zemích reprezentujeme islám – každý z nás je velvyslanec islámu, ať už chce nebo ne, a přitom islám je milosrdenství a my jsme byli vysláni k lidem jako milosrdenství, tak takovými skutečně buďme! Alláh říká (ve významu): „A říkejte lidem dobré!“ (2:83) a také říká (ve významu): „A buďte dobří, Alláh má věru rád ty, kteří jsou dobří (k ostatním).“ (2:195). Alláh v těchto verších nám přikázal být dobrými ke všem lidem obecně, a to jak v našich slovech, tak i v našich činech. V jiných verších Alláh tento příkaz rozebral podrobněji, řekl (ve významu): „Uctívejte Alláha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a člověku na cestách a těm, jimiž vládne vaše pravice! Alláh věru nemiluje ty, kdož jsou domýšliví a vychloubační,“ (4:36); a o ráji řekl (ve významu): „jehož šířka se rovná nebesům a zemi a jenž připraven je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Alláh věru miluje ty, kdož dobro činí!“ (3:133). Jak slovo „lidem“ v tomto verši, tak i druhy lidí zmíněné v předchozím verši, všechny tyto výrazy byly ponechány takto obecně a nebylo řečeno, že jsou tím míněni pouze muslimové. Konání dobra vůči ostatním je neoddělitelná součást islámu, která platí obecně vůči všem, ať už muslim jedná s muslimem jako on, nebo s nevěřícím, ba platí to i pro zvířata a rostliny. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Alláh přikázal konání dobra vůči všemu.“ Z tohoto všeho je jedinou výjimkou jen nepřítel, proti kterému vedou muslimové regulérní boj – což je přirozené – jinak nikdo.