Den Arafatu a pouť

Páteční kázání 19. 10. 2012 (3. dzu l-hidždža 1433), Hussam al-Hashlamoun, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a jen Jeho o pomoc a odpuštění prosíme. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel.

„Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Prorok Abrahám (mír s ním) celý svůj život trpělivě prosil Alláha, aby mu dal poslušného a dobrého syna, jak se praví v súře 37: as-Sáffát: Stojící v řadách, ve verši 100: „Pane, dejž mi syna, jenž patřit bude mezi bezúhonné!“ A pokračoval se svými prosbami až do velmi pozdního věku. A když byl obdařen prvorozeným synem Ismaelem (mír s ním), Alláh mu poručil, aby opustil Palestinu se svou ženou Hadžar a synem, jenž byl ještě kojenec, k rozlehlému údolí, kde nebyla ani voda, ani potrava, ani stromy a nežili zde ani žádní lidé. Když došel k tomuto místu, nechal zde svou ženu a svého malého synka s trochou vody a několika datlemi a vrátil se na Alláhův příkaz do Palestiny. Ismaelova matka se rozběhla za ním a volala: „Abraháme, kam jdeš, necháš nás tady v tomto údolí?“ Stále to opakovala dokola, ale Abrahám se neotočil, aby ho neovlivnil cit a neslitoval se nad nimi, a tak by zapomněl na Alláhův příkaz. A tak zvolala: „Alláh ti to poručil?“ Odpověděl: „Ano.“ Na to řekla: „Tak nejsme ztraceni...“ A tak se Abrahám (mír s ním) vydal na cestu, dokud nedošel k horské stezce, kde ho již nemohli vidět. Otočil se směrem ke Svatému Domu a poté pronesl prosby, aby Alláh ochránil jeho ženu a syna: „Pane můj, usadil jsem část potomstva svého v údolí bez polí obilných poblíže chrámu Tvého posvátného, Pane náš, aby zde modlitbu konali. Učiň, aby srdce lidí se k nim přiblížila, a uštědři jim plody co obživu ‒ snad budou vděční!“ (súra 14: Ibráhím: Abrahám, verš 37)

Jak je možné, že Abrahám (mír s ním), který si celý život přál syna a čekal na potomka, ho nyní opustil v tomto pustém údolí bez vody a jídla? Je to tím, že se spoléhal na Alláha a také odevzdal všechny své záležitosti do Jeho rukou. A tak začala Ismaelova matka kojit svého syna a zároveň pila z vody, kterou ji zanechal její manžel, dokud vše nevypila. Potom začala mít ona i její syn žízeň. A tak vstala a šla na až na pahorek Safá, kde stála čelem k údolí a dívala se, zda někoho nespatří. Ale nikoho neviděla, a tak se vydala na blízký pahorek Marwa a dívala se, zda opět někdo nejde. Ale nikdo nešel. Toto opakovala sedmkrát. A když naposledy přišla na Marwa, uslyšela hlas. Pozorně naslouchala. V tom se objevil anděl u místa, kde se nyní nachází studna Zamzam. Začal na tomto místě hledat, až se objevila voda. A tak začala Hadžar shromažďovat rukama vodu. Napila se a dala napít i svému synovi (podle vyprávění al-Buchárího). V jejich blízkosti se poté objevila karavana z Jemenu. Když lidé viděli kroužit ptáky stále nad stejným místem, poznali, že na tomto místě je voda. Když dorazili na místo, uviděli hubenou ženu s miminkem. Zeptali se jí, zda by nemohli dostat vodu a za to jí dají jídlo a postarají se o ni a o jejího syna. Ona souhlasila a zůstala s lidmi tohoto kmene, kde také Ismael vyrostl a oženil se s jednou z jejich žen. V místě pramene také se svým otcem postavil Ka‘bu. Alláh Nejvyšší v súře 2 al-Baqara: Kráva, ve verši 127 pravil (ve významu): Když pak Abraham a Ismael kladli základy chrámu, zvolali: „Pane náš, přijmi jej od nás, vždyť Tys věru slyšící, vševědoucí!“ Alláh Nejvyšší také poručil Abrahámovi (mír s ním), aby vyzýval lidi k pouti na toto místo, jak řekl Alláh v súře 22 al-Hadždž: Pouť, ve verši 27: „A vyzývej lidi ke konání pouti, a nechť k tobě přijdou pěšky anebo jedouce na všelikých velbloudech rychlých, přicházejíce ze všech rozsedlin hlubokých.“

Bratři a sestry, protože prožíváme poutní dny, je třeba, abychom si připomněli tuto příhodu, jelikož představuje pro nás velké ponaučení. Největším ponaučením z této příhody je právě spoléhání se na Alláha a důvěra v Něj a odevzdání všech našich záležitostí do Jeho rukou. Alláh učinil víru a důvěru v Něj jednou z podmínek víry, jak Sám řekl v súře 5: al-Má´ida: Prostřený stůl, ve verši 23: A řekli dva muži bohabojní, jež Alláh zahrnul Svou přízní: „Vejděte k nim branou! Jestliže tudy vejdete, stanete se vítězi. A na Alláha se spoléhejte, jste-li věřící!“

Hadždž – pouť je jednou z pěti pilířů islámu. Stvrzuje ji Korán a sunna a je jednou z povinností muslima, který si to může dovolit po finanční či zdravotní stránce vykonat jednou za rok. Alláh Nejvyšší v súře 3: Áli ‘Imrán: Rod Imránův, ve verši 97 pravil: A v něm jsou znamení jasná: místo Abrahamovo, a kdokoliv tam vstoupí, je v bezpečí. A Alláh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat. Však ten, kdo nevěří. ... vždyť Alláh věru je soběstačný a obejde se bez lidstva veškerého.

Podle vyprávění ‘Abdulláha bin ‘Amra (nechť se Alláh nad nimi slituje), Posel Alláhův (sAs) řekl: „Islám byl postaven na pěti (pilířích): vyznání víry, že není jiného Boha kromě Alláha Jediného a Muhammad je jeho posel, konání modlitby, dávání almužny, půstu v měsíci ramadánu a pouti k Alláhovu domu pro ty, kteří k němu cestu mohou vykonat.“

Nejen to, ale poutník se z poutě vrací domů jako když ho jeho matka porodila. Podle vyprávění Abu Hurajry (nechť se Alláh nad ním slituje) Posel Alláhův (sAs) řekl: „Kdo vykonal pouť vážně a přitom nespáchal špatnost, vrátil se domů očištěný od všech hříchů jako v den, jako kdyby ho porodila jeho matka.“

Pouť je nejlepším skutkem po víře a džihádu:

Podle vyprávění Abú Hurajry (nechť je Alláh s ním spokojen) byl Posel Alláhův (sAs) tázán: „Které ze skutků jsou nejlepší? Odpověděl: ,Víra v Alláh a Jeho Posla.‘ ,A co potom?‘, zeptali se. Řekl: ,Džihád ve jménu Alláha.‘ Zeptali se poté: ,A co ještě?‘ Odpověděl: ,Potom přijatá pouť.‘“ (Sahíh Al Buchárí)

Podle vyprávění Abu Hurajry (nechť je Alláh s ním spokojen) Posel Alláhův (mír s ním) pravil ve smyslu: „Alláh odpustí hříchy v období mezi dvěmi umrami. Za přijatou pouť není jiné odměny než je ráj.“

Když muslim pomyslí na povinnost poutě, ucítí uštědření v islámu a velikost tohoto náboženství. A když pohlédne na poutníky ve Svatém Domě, v jednom místě a oděných v ihrámu, připomene si , že je to náboženství spravedlnosti. Arab není lepší než Peršan, ani bílý není lepší než černý a ani bohatý není lepší chudý, pouze v poslušnosti a uvědomění si Alláha.

Bratři a sestry, v 9. dni měsíce dhu l-hidždža je den Arafat, který je vzácným dnem. V něm jsou vyslyšeny prosby a odstraněny překážky a Alláh se chlubí před anděly svými služebníky v tento den. Je to velkolepý den. Je to den dovršení náboženství a Alláhova uštědření, den odpuštění a záchranou před ohněm pekelným.

V Sahíh al-Buchárí a Muslim podle vyprávění ‘Umara bin al-Chattába (nechť je Alláh s ním spokojen), dva židé mu řekli: „Vůdče věřících, je jeden verš ve vaší knize, který stále čtete. Kdyby se verš dostal nám, židům, učinili bychom tento den svátkem. Zeptal se: Který den myslíte? Řekli: „Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství.“(Súra 5: al-Má´ida: Prostřený stůl, verš 3) ‘Umar řekl: Vskutku jsme ten den poznali a místo, kde byl tento verš zjeven Poslu Alláhovu (sAs). Je to den Arafatu, páteční den.“

Posel Alláhův (mír s ním) pravil: „Den Arafatu a den obětování a sváteční dny jsou našimi svátky, svátky muslimů. Jsou to dny jídla a pití.“

Podle vyprávění Abu Qutády (nechť se Alláh nad ním slituje), Posel Alláhův (sAs) byl tázán na půst v den Arafatu a řekl: „Jsou v něm odpuštěny hříchy za minulý rok a rok následující.“  (Sahíh Muslim)

Je to den odpuštění hříchů a záchrany před ohněm pekelným a Alláhovou chloubou před anděly. V Sahíh Muslim podle vyprávění Áiše (nechť je Alláh s ní spokojen), Posel Alláhův (mír s ním) řekl: „Není žádného jiného dne, kdy Alláh zachrání více svých služebníků od ohně pekelného, než je Den Arafatu, a Alláh se přibližuje ke svým služebníkům a chlubí se jimi před anděly a říká: Co tihle lidé chtějí?“

A je sunnou v tomto dni znásobit tahlíl-tasbíh-takbír. Podle syna ‘Umara (nechť se Alláh nad nimi slituje) řekl: „V den Arafatu jsme byli s Poslem Alláhovým (sAs) a někteří z nás dělali takbír a někteří zase tahlíl.” (Sahíh Muslim) Proto bratři a sestry dbejte v tomto dnu, abyste byli z těch, kterým budou odpuštěny jejich hříchy a kteří budou zachráněni a vyhněte hříchům a špatnostem v Den Arafatu, jelikož je to den, ve kterém má člověk kontrolovat svůj zrak a jazyk.