Solidarita s ostatními

Páteční kázání 22. 1. 2016, šejch Ahmad Rajab, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Milí bratři a sestry, spojení lidí na základě náboženství je tou nejlepší a nejsilnější vazbou. Je silnější než rodové pouto, neboť v Soudný den nebude nic platný ani rodokmen: „A až bude zatroubeno na pozoun, v ten den mezi nimi nebude platit rodokmen a nebudou se vzájemně vyptávat.“ (Věřící, 23:101)

Je také silnější než je sousedská vazba, která končí smrtí, je silnější než pouto na základě vzájemného prospěchu, které se zpřetrhá, jakmile se změní zájmy, dokonce i bratr je schopen zabít svého bratra, dostanou-li se jejich zájmy do vzájemného rozporu. Spojení lidí na základě náboženství však nikdy nezmizí. Alláh pravil: „Věřící jsou si přece bratry.“ (Komnaty, 49:10) Toto pouto nic nepřetrhne jako ostatní pouta. Trvá až do Soudného dne: „V ten den stanou se přátelé vzájemně nepřáteli, kromě těch, kdož byli bohabojní.“ (Zlaté ozdoby, 43:67) Dostanou-li se věřící do Ráje, hovoří o nich Alláh takto: „Z hrudí jejich jim veškerou zášť vyrveme a budou na lehátkách bratrsky odpočívat a druh na druha se dívat.“ (Al-Hidžr, 15:47)

Toto pouto víry má svá práva a povinnosti. Každý muslim by se měl zajímat o své bratry a sestry muslimy, i kdyby byli každý z jiné země, mluvili jiným jazykem, i kdyby se sobě vzdálili, je to zájem, který nutí věřícího, aby pro ně něco udělal, aby jim byl užitečný, aby jim byl nápomocen, pomohl jim zvítězit, osvobodil je od útlaku a tyranie.

Prorok (sAs) říká: „Věřící ve vzájemné laskavosti, soucítění a solidaritě jsou jako jedno tělo. Když onemocní jednačást, reaguje celé tělo nespavostí a horečkou.“ (Muslim) Prorok (sAs) říká také: „Věřící je pro druhého věřícího jako cihly nějaké stavby. Jedna podporuje druhou.“ (Al-Buchárí a Muslim)

Prorokův zájem o ostatní věřící byl po celý jeho život příkladný. Když za ním přišli lidé z kmene Mudar, bylo na nich vidět, že jsou chudí. Byli bosi, měli roztrhané šaty, neměli vůbec nic. Prorok se zasmušil a chodil sem a tam ustaraný a smutný. Pak vystoupil na minbar a povzbudil věřící, aby dali dobročinný dar pro uspokojení potřeb těchto chudých. Řekl: „Někdo dá dirham, někdo dínár, někdo obilí, někdo datle, přineste třeba i polovinu datle.“ Pak přišel muž s měšcem peněz, který nemohl ani v ruce udržet, pak přišli další a další. Prorokova tvář se rozjasnila a začal se usmívat. Zářil, jako by byla jeho tvář ze zlata.

Celý jeden měsíc se Prorok (sAs) modlil za muslimy, kteří jsou slabí a trpí útlakem ze strany nevěřících. Ve své modlitbě říkal: „Ó Alláhu, zachraň toho a toho, zachraň ty muslimy, kteří jsou oslabení.“

Zajímal se o ostatní muslimy do té míry, že když někdo zemřel a zůstal po něm dluh, zaplatil ho, když ho Alláh obdařil majetkem. Říkával: „Jsem blíže k věřícím než oni sami. Když někdo z věřících zemře a zůstane po něm dluh, zaplatím ho. Když po sobě zanechá majetek, pak patří jeho dědicům.“

Navštěvoval nemocné, modlil se za ně, zúčastňoval se pohřbu, když někdo zemřel, zajímal se o sirotky, vdovy a potřebné, zajímal se o všechen islámský lid (sAs).

Podobně jako on činili i jeho druhové (rAa), byli jako jeden muž, žádný nepřítel se na ně neodvážil, neunikla jim žádná zpráva o muslimech. O Umarovi bin al-Chattáb (rAa), když už byl chalífou, se dokonce vypráví, že řekl: „Kdyby v Iráku klopýtlo tažné zvíře, bojím se, že by se mě Alláh zeptal, proč jsem mu neupravil cestu.“

Saláhuddín se velmi zajímal o ostatní muslimy, což ukazuje na hloubku jeho víry a na to, že si toto pouto uvědomoval. Když mu vyčítali, že se nesměje, řekl: „Jak se mám smát, když je Jeruzalém v zajetí?“ Dělal si starosti o Jeruzalém a kvůli tomu, že je v rukou křižáků. Výsledkem bylo to, že ho vrátil zpět, a Alláh tomu chtěl, aby byl Jeruzalém očištěn a dostal se do rukou toho, kdo se o něj strachoval.

Každý muslim by měl cítit sounáležitost se svými bratry a sestrami muslimy, ať jsou kdekoli, měl by se o ně zajímat, soucítit s nimi, radovat se s nimi, vynakládat veškeré úsilí, aby jim ulehčil od jejich trápení. Tím nejmenším, co pro ně může udělat, je to, aby se za ně modlil.